_Pampeliška na smrtelné posteli

20 x 20 cm

prodáno

" Pampeliška na smrtelné posteli "

První semínko odlétá vstříc neznámu a ona vzpomíná na její vlastní první žlutý květ.
Viděla žluté květy i u starších, předpokládala však, že ona květy nikdy mít nebude.
V hloubi duše tušila, že všechny pampelišky je časem získají.. ..ale po pravdě jí to moc nezajímalo.
Už od poupěte toužila poznat, jaké je dotknout se kořeny hladiny řeky.
Plout, nechat se unášet proudem, promluvit si s karáskem, a zjistit, jaké to je být rybou?
Nebo vzlétnout, poletovat nad polem a povečeřet u sovy, zjistit, jaké to je být ptákem?
Či jednoduše chodit, procházet se, obdivovat svět a třeba časem i sebrat odvahu na to zeptat se člověka, proč vraždí její kamarádky dříve, než stihnou zestárnout a dává si je mrtvé na odiv do vlasů.
Jaké to asi je, býti člověkem.

„Pampelišky nemůžou chodit!“ Křičela na ní Velepampeliška, když se jako malá poprvé pokusila oddělit malé kořínky z kořenů jejich keře. Bohužel pro její okolí, se tento – pro všechny bolestivý pokus – opakoval dennodenně.
Jednoho dne, když zrovna nikdo - možná i cíleně - nedával pozor, ovšem opravdu vypletla své malé kořínky
ze spletitých spárů své rodiny, a posunula se o první milimetr stranou.
Ostatní pampelišky byly zděšené do té míry, že když radostně vykřikla:
-“Povedlo se to! Posunula jsem se! Říkala jsem Vám, že je to možné!“
Raději předstíraly, že neví o čem to mluví.
-“Ale neblbni, stojíš pořád na stejném místě.“ Říkaly.
-“Pampelišky se přeci nemohou „posouvat.“

Několik let takto zapíraly každý její malý krůček kupředu a když už byla vzdálená na délku dospělé pampelišky od nich, ještě se to zhoršilo; začaly dělat, že jí nevidí.

Jak putovala, rozhodla se na nějaký čas předstírat, že také nikoho nevidí, šla pampeliškovou loukou dál kupředu, milimetr po milimetru. Některé pampelišky na ni zíraly s otevřenou pusou, jiné snad s jistým zábleskem obdivu, většina však její předstíranou lhostejnost opětovala.
Pampelišky se tradičně nepohybují a tradice jsou důležité.
Kdo je naruší, narušuje celý ekosystém, celý svět, celý vesmír a tudíž život sám o sobě.

Pouť naší pampelišky byla nicméně zajímavá, a stála za to. Mohla by vyprávět spousty příběhů, ale teď,
na smrtelné posteli, nemá tolik času.
Vzpomíná na jeden jediný okamžik, kdy na ni po cestě promluvila jiná pampeliška. Tato dáma si z nějakého záhadného důvodu natírala své bílé chmíří na žluto.
-“Co čumíš, nechci umřít!“.
Když jsme jí nic neodpověděly, dodala ještě, velmi suše: -“No co, taky Tě to čeká.“

Následující den ráno, jsme si v odraze černých chroustích křídel všimly, že má pravdu. První šedina s sebou přinesla další osobnost. A ještě toho odpoledne už nás bylo desítky - všechny společně putujeme k řece!
Naše pampeliška vzpomíná na další dva dny. Byly nepopsatelné..
Najednou nás bylo tolik.
Nejprve jsme mluvily tiše, jen ve svých myšlenkách, pak to ale již nadále nešlo vydržet a musely jsme si povídat nahlas! Postřehly jsme jistou úlevu, v očích ostatních pampelišek;
Tak přece jen jsme jen obyčejná stará pampeliška.

Jaké to je, letět?
-“Je to úžasné!“
Volá první oddělené semínko zpět na nás.

Poslední semínko, se na její překrásné, jinak prázdné zelené hlavě, zdrží.
-“Bojíš se, že když odvanu, uvadneš?“
-“Těžko říct, chtěla jsem se kořínkem dotknout vody, až odejdeš, pokusím se dostat k řece.. Je to tak blízko. “
-“Nad čím přemýšlíš?“
-“Vzpomínám na všechno, na celý život, od začátku až do teď.“
-“Proč?“
-“Protože cítím, že něco znamenal.“
-“Jako život každé pampelišky.“
-“Jistě, ale která přešla celou pampeliškovou louku?“
-“Podle toho pána z toho našeho snu, jich bylo víc. Nejsi první ani poslední a potrvá ještě staletí, než budou pampelišky schopny rychlé chůze.“
Semínko se odmlčí, cítí zrychlení pohybu zesláblé pampelišky.

Stonek se kmitá, odpadávají kousky starších listů, přidávám do kroku, semínko se mě zatím drží, kolemstojící pampelišky mě najednou opravdu vidí. Tuším, že zvědavost je silnější než ony, zírají, ale my jdeme k řece.
Dvě nitra, jedna duše.